Líšnický hrad zčásti zmizel ve vytěženém lomu
Obec Líšnici najdeme nedaleko Mohelnice, na úpatí prvních kopců Zábřežské vrchoviny v údolí potoka Líšničky. Dnes je to vesnice, která je díky blízkosti Mohelnice vyhledávanou lokalitou pro nové stavebníky a také místem, odkud se dá docela dobře vyrazit na malou procházku do smíšených hájů Líšnického polesí.
Jen málokdo si ale dovede představit, že na úsvitu historického osídlení této krajiny hrála tato vesnice mnohem větší roli než dnes. A právě do této historie bych vás chtěl pozvat. Abychom si povídali stylově. Musíme ale z líšnické návsi zamířit směrem na severozápad k samotám nazvaným Starý Mlýn. Projdeme kolem rozsáhlé obory, kde se můžeme pokochat výstavními kusy daňků a jelenů a kolem dvou nevelkých rybníků začneme stoupat do lesnatého údolí nazývaného Vápeníky.
Jen kousek za posledními domy, kdy se přimykáme k levému břehu údolí můžeme sestoupit pod lesní silničku a osvěžit se vodou ze starozámeckého pramene – mimochodem i v nejsušších dnech velmi silného. A pak už nás cesta zavede k nevelkému lomu. Jsme na místě našeho putování a nyní už budeme kráčet historií.
Lom zde totiž zničil značnou část místa, které stálo u prosperity Líšnice ve 14. a 15. století. Právě tady totiž stával hrad, nebo též tvrz s názvem Líšnice. Pozor, na mapách (a to i jinak velmi dobrých) bývá místo hradu značeno kousek více východně a navíc zde bývá nesmyslný název Obersko. Toto hradiště ale najdeme kus dále, nedaleko Pavlova. Vystoupáme – li po stranách dnes již opuštěného lomu, zjistímě, že na někdejší ostrožně najdeme dodnes z velké části odtěžené zbytky valů a příkopu. Právě zde stával onen tajemný Líšnický hrad.
Tajemný – on vlastně až tak tajemný nebyl. Archeologický průzkum jeho vznik vkládá do přelomu 13. a 14. století – tedy do období velké kolonizace hornatějších částí tohoto kraje. V té době došlo také k rozvoji měst a obchodu a obchodníci putující krajem potřebovali ochranu a byli ochotni za ni zaplatit. Ač se to nezdá, právě tudy vedla ona hlavní cesta z Olomoucka na Moravskotřebovsko, která dodnes míří na Studenou Loučku. Před staletími se ale procházelo tudy – což mimochodem dokládá i dále v údolí uchovaný historický milník. Hrad tedy vznikl jednak jako centrum panství, ale zároveň i pro ochranu této zemské stezky.
Podle odborníků na hradní architekturu patřil podle dochovaných zbytků hrad Líšnice mezi tzv. plášťové hrady – tedy stavby, kde byla hlavním obraným prvkem mohutná obvodová zeď. To doplňovaly dva mohutné příkopy a valy. Ve vnitřním areálu stála vstupní věž. Dnes z hradu zbyly pouze velmi nepatrné zbytky okružního zdiva a hlavního příkopu s valem, místy dosud 5-6 metrů hlubokým.
Historické prameny se o Líšnici poprvé zmiňují v roce 1348, kdy už je zde ale uváděn svobodný dvůr a tvrz. Tehdy Líšnici držel Boček z Kunštátu a z Líšnice. Právě páni z Kunštátu jsou uváděni jako majitelé až do konce 15. století. Mezi nejvýznamnější osobnosti patřil zejména Heralt z Kunštátu, který se stal výhradním majitelem Líšnice po roce 1420, kdy se zbavil spoluvlastnictví svých sourozenců. Právě tento muž byl poručníkem budoucího krále Jiřího z Poděbrad a jeho nejbližším příbuzným i přítelem jeho otce Viktorina. Jedna z teorií říká, že se matka Jiřího z Poděbrad uchýlila před husitskými bouřemi právě na Heraltovu tvrz v Líšnici a zde se měl narodit budoucí král. To je ale jen a jen spekulace, i když představa, že budoucí král byl zrozen uprostřed líšnických lesů a pokřtěn ve starobylém kostelíku vyšehorském, do jehož obvodu Líšnice přináležela, je jistě lákavá.
Heralt z Kunštátu a Líšnice však nebyl jen milým poručníkem mladého Poděbrada, ale také postrachem zemského míru sjednaného v roce 1440. Už před uzavřením míru řádil na Moravě jako černá ruka. Moravští stavové chtěli Heralta přesvědčit, aby zanechal nepřátelství a dali mu záruku bezpečí při jeho cestě v roce 1441 na zemský sněm do Brna. Asi to ale zapomněli sdělit brněnským měšťanům, kteří měli divokého líšnického pána plné zuby. Po jeho příjezdu do Brna jej zatkli, předali soudu a 19. srpna téhož roku mu brněnský kat „za svitu pochodní“ oddělil hlavu od trupu. Že tím naštvali celý kunštátský rod je jisté a jen díky obezřetnosti a moudrosti zemského hejtmana Jana z Cimburka tehdy Brno nelehlo popelem.
Poručníkem Heraltových dětí se stal kdo jiný než Jiří z Poděbrad. Zajistil jim solidní podíl z prodeje majetku jejich otce a postaral se o jejich výchovu. A Líšnice? Hrad už po Heraltově smrti nebyl obnoven a chátral. Zbytek dokonala těžba kamene na přelomu 19. a 20. století a pak také v padesátých letech. A tak už jen koruny stromu a Starozámecký pramen dnes šeptají příběh o mocných pánech z Kunštátu a jejich líšnickém hradu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
