Měník je dnes malou obcí na Litovelsku, ještě v 70. letech však bylo jméno této vesnice postrachem řidičů
Starší řidiči si ještě možná vzpomenou na dobu, kdy v sedmdesátých letech při cestě z Olomouce do Mohelnice nemohli využít dnešní čtyřproudové rychlostní komunikace a cesta je vedla přes sedlo za vrchem Třesín se známými Mladečskými jeskyněmi.
Vystoupali až na jeho boční hřeben a pak to začalo – sjezd zpět do údolí serpentýnami přes Měník.
Zejména v zimě za ledovky a sněhových bouří bylo toto místo stejně nebezpečné jako dnešní Mohelnický kopec, Červenohorské sedlo a další podobné řidičské lahůdky. Málokdo měl v té době chuť zastavit se a prohlédnout si vesničku, která dala tomuto stoupání jméno – Měník.
Nejprve něco z historie. Měník je vesnicí poměrně starou. Původně byla zbožím biskupským, a ke konci 13. století jej držel man biskupa olomouckého Oldřich z Měníka. Právě jeho jméno zmíněné v listině z roku 1285 je první zmínkou o obci. Její majitelé se často střídali – patřily mezi ně vladycké rody sídlící jak v samotné obci, tak i na okolních statcích. Víme, že v 15. století stával v Měníku hospodářský dvůr.
Střídání vrchnosti se změnilo až v roce 1555, kdy prodal tehdejší majitel Měníka Zdeněk z Lichtenburka osadu pánu na Úsově Dětřichu Černohorskému z Boskovic. Od něj získal Úsovské panství rod pánů z Lichtenštejna a pod vládou Lichtenštejskou pak obec zůstala až do konce vrchnostenské správy v roce 1848.
Zajímavou listinu uchovaly archívy z roku 1799. Podle ní byl grunt č. 1. tehdejšího majitele Františka Melhuby knížetem Aloisem Josefem z Lichtenštějna povýšen na zákupní rychtu. Za 100 zlatých bylo dále povoleno v tomto domě provozovat hospodu se závazkem, že pivo bude čepováno pouze z úsovského pivovaru.
Jak již bylo zmíněno, Měníkem procházela od přelomu 18. a 19. století silnice vedoucí z Mohelnice do Olomouce. Místní obyvatelé zde provozovali různé služby pro cestující – poskytovali přípřeží a původní hostinec byl později také převeden k silnici, kde jej využívali nejen místní obyvatelé, ale i formani a další cestující.
Měník nikdy nebyl příliš velkou vsí. Počet obyvatel se pohyboval od 200 do 260 osob. Po konci vrchnostenské správy obec připadla do soudního a politického okresu litovelského. Po II. světové válce byla osada nejprve integrována k Řimicím a od roku 1976 pak společně s touto obcí připadla pod správu Bílé Lhoty.
Když se dnes člověk toulá Měníkem, stojí za to vyhledat zdejší drobné památky. Kříže a boží muka najdeme nejen v obci ale v okolí. K významným památkám patří určitě kaple Růžencové Panny Marie z roku 1857, kterou najdeme na návsi nebo pomník padlým se sochou legionáře, který patří k nejkrásnějším v okolí. Osobně jsem si ale nemohl odpustit malou procházku po polní cestě z horní části obce směrem k Řimicím. U ní najdeme krásnou kapličku zasvěcenou moravským věrozvěstům – sv. Cyrilu a Metoději, která byla postavena v roce 1869. Její bílá fasáda svítí jako maják do ploché krajiny Mohelnické brázdy pod ní.
Je to výborný orientační bod, a když se sem člověk vydá, nabídne mu kaple nádherný výhled nejen k Mohelnici ale také na Hrubý Jeseník, masív Králického Sněžníku a dokonce i na Bukovou horu a Suchý vrch. A to už za návštěvu stojí. A když toho člověk ještě nemá dost – může se z Měníka vydat přes hřeben Třesína do Mladče nebo si udělat okruh kolem půvabných staveb Novozámeckého areálu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
