V Rusku je spousta lidí, kteří se snaží tamnímu režimu čelit, říká rusistka Alena Machoninová, autorka oceněné knihy Hella

Literární cesta Aleny Machoninové k Heleně Frischerové začala předmluvou k českému vydání jejích lágrových vzpomínek, které sama Frischerová napsala v 60. letech. „Nasbíraný materiál ale přesahoval možnosti předmluvy, proto jsem se rozhodla pro vlastní prózu. Chtělo se mi uchopit téma nějak jinak, svobodněji,“ uvádí Machoninová.

Helena Frischerová (1906–1984)

Pocházela z Prostějova, který na začátku třicátých let opustila, aby svého manžela doprovodila na jeho cestě za prací do Sovětského svazu. Tam, v hlavním městě Moskvě o padesát let později zemřela, aniž by se kdy podívala zpátky do rodného Československa.

Do Ruska se sama poprvé podívala na začátku tisíciletí. Učila tam češtinu a s přestávkami přes 20 let žila v Moskvě. Za tu dobu stačila proniknout do ruské společnosti a poznala i lidi, kterým není jedno, jakým způsobem je Rusko vedené. „Neustále se snažím opakovat, že Rusko není jenom to, co my vidíme ve zprávách. Jenom ta hrůza. Je tam celá řada lidí, kteří se snaží tomu nějak čelit,“ říká rusistka.

Někde se snaží nabídnout alternativní pohled

Sama takové lidi poznala třeba ve školství. „Někteří učitelé se snaží skutečně neodjet z Ruska, ale naopak dětem nabídnout nějaký alternativní pohled k tomu, co prezentuje stát. Nebo je minimálně učit kriticky pohlédnout na to, co prezentuje stát. Ať už si to potom nějak sami přeberu,“ říká Machoninová.

Čtěte také

V Rusku musí přijít změna zevnitř, říká rusistka Alena Machoninová. Její román Hella získal Magnesii Literu za rok 2023

Z jejího pohledu se valná část veřejnosti v západní Evropě domnívá, že lidé v Rusku žijí tak, jako by žádná válka nebyla. „To samozřejmě není pravda. Lidé samozřejmě cítí, že jsou odtržení od zbytku světa, jsou izolovaní. A že je to možná navždycky,“ popisuje své poznatky.

Naposledy navštívila Moskvu minulý rok. „Cítila jsem, že už přestávám vidět a cítit, co se tam skutečně děje. Sleduju zpravodajství i ruských exilových novinářů, v němž se vykresluje jen ta hrůza. Nechci říct, že se to neděje, děje se to, ale zároveň tam probíhá nějaký běžný život. Lidé bohužel musejí žít v tom, co mají. Koneckonců i lidé na Ukrajině, která je bombardovaná, vedou nějaký všední život, protože nic jiného jim nezbývá,“ vysvětluje svou nedávnou návštěvu hlavního ruského města.

Lidé v Rusku samozřejmě cítí, že jsou odtržení od zbytku světa, jsou izolovaní. A že je to možná navždycky.
Alena Machoninová

Sama uznává, že je v Rusku obrovské množství lidí, kteří se proti současnému ruskému režimu nijak neohrazují a jen žijí. „Proto se snažím dívat na ty lidi, kteří přece jenom něco dělají. Ale to jsou bohužel vždycky jednotlivci. Je důležité, aby tito lidé dokázali oslovit i nějakého ‚běžného‘ ruského člověka. Ale nemyslím si, že se to stane hned, bohužel,“ dodala.

Proč s manželem zůstala v Moskvě rok a půl po začátku války na Ukrajině? Kdy se účastnila v Rusku demonstrací a z jakého důvodu s tím poté přestala? Poslechněte si kompletní rozhovor s Alenou Machoninovou.