Od Pradědu na Hanou: Bílsko

Pohrdl jsem nabízenou trasou žlutě značené cesty do Vilémova a vydal se do lesů na vrcholu Kamenice. Byla to krásná cesta, po které jsem dokonce měl tu čest zahlédnout stádečko divočáků. Asi uprostřed mé cesty mě najednou přivítala mohutná stavba hájovny Nové Pole, kde jsem se musel optat na cestu. Naštěstí tady zrovna kdosi byl, a tak ještě jednou děkuji za radu a také za to, že jsem se dozvěděl, že právě kousek odsud je k vidění Fuňkova studánka, která je považována za pramen řeky Blaty.

Pak jsem se najednou z lesa ocitl mezi sady a plantážemi rybízu a příjemným sjezdem jsem si to mazal přímo do Bílska. Přestože je vesnice položena na rozhraní hor a Hané, ta hanácká architektura je tady cítit. Široká náves působí velmi příjemně a doslova láká k zastavení. A tak jsem si sedl v malém parčíku u pomníku padlých a začal hledat nějaké informace o historii obce.

První zmínka o Bílsku je podle historiků datována k roku 1349. Jenže, kde je tato zmínka uvedena, to už se mi zjistit nepodařilo. Další zmínka o vesnici pak je uvedena při prodeji Olbramic, Ješova, Cakova a dalších obcí v okolí z majetku olomoucké kapituly Václavu Hájovskému z Háje a Jalení - tehdy majiteli Chudobínského panství.

To podporuje i nejstarší písemný dokument, který jak je všude uváděno, měla vesnice v obecní truhlici. Listina vydaná v Chudobíně na Hromnice roku 1672 uvádí, že tehdejší vrchost věnuje obci Bílsko les "Občiny". Období po třicetileté válce je v dějinách obce přece jen známější. Víme, že v té době byl zástupcem vrchnosti v obci rychtář. Je nám také známo, že na rozdíl od ostatních obcí v kraji obyvatelé Bílska nebyli válkou tak zasaženi, i když tudy procházela poměrně frekventovaná cesta na vrcholky Zábřežské vrchoviny, kudy jsem mimochodem patrně přijel.

I když bylo Bílsko v minulosti sloučeno s jinými obcemi, dnes už je to opět samostatná vesnice. A má také zajímavé legendy, které také souvisí s vírou zdejších obyvatel.

V lese u obce prý podle pověsti bydlíval poustevník a postavil tu malou kapličku se zvonem. Později se seznámil s jedním lesním faunem, jehož obrátil na křesťanství a faun mu potom sloužil. Jednoho dne ale faun podkopal kapličku, ta se propadla a poustevníka zasypala. Faun v ní prý dodnes zvoní, aby poustevníka usmířil, což lze slyšet za bezměsíčné noci před letním slunovratem.

Poslouchejte ve čtvrtek 14. listopadu.