Osada Hraničná v Rychlebských horách několikrát změnila svůj charakter a nakonec zcela zanikla
Na rozcestí ve Vojtovicích se stačí vydat do Nové Vésky, pak proti proudu Mlýnského potoka do nitra Ostrého údolí a po pár stech metrech se ve vegetaci podél cesty objeví náznaky někdejších staveb a vybetonované ústí někdejšího dolu. Právě tak pozdraví návštěvníka Rychlebských hor někdejší hornická vesnice Hraničná.
Najít informace o této obci není vůbec jednoduché, a to přestože byla opuštěna poměrně nedávno, příliš mnoho záznamů se mi najít nepodařilo. Mimo jiné i proto, že se obec historikům často pletla s nedalekou osadou Hraničky.
Co tedy o Hraničné víme? Původně zde ležely pastviny. Patřily vrchnosti, která se o nich zmiňuje již kolem roku 1680, ale pronajaté je měli sedláci z nedalekých Petrovic. V roce 1690 se vrchnost rozhodla pastviny odprodat do dědičného vlastnictví těm, kteří se zde usadí. A tak sem právě z Petrovic přichází prvních pět rodin a pokládá tak základ osady. Údolí se zde táhne až ke Kladským hranicím, a tak nová vesnička dostává jméno Gränzgrund.
Od vrchnosti nebylo založení osady žádný lidumilný tah. Za pozemky si nechala zaplatit, po 200 tolarech za rodinu, která se sem přistěhovala. Na druhou stranu se tím noví obyvatelé osvobodili od roboty.
Další prodej půdy, a tedy i příchod dalších osadníků do Hraničné, spadal do desetiletí mezi roky 1771 – 1781. Na počátku 19. století zde uvádí dokumenty již 16 domů a do roku 1836 počet domů vzrostl až na 19, v nichž tehdy žilo 133 obyvatel. Dokumenty uvádějí, že domy v obci byly vesměs dřevěné. Již tehdy se zde zmiňuje mlýn, který byl patrně jedinou živností, o které jsou v Hraničné zprávy.
Zajímavé bylo i rozložení příslušností k farnosti. Obyvatelé třech domů patřili do farního obvodu ve Vlčicích, ostatní docházeli do kostela do Skorošic. Od roku 1821 sloužila zdejším obyvatelům kaplička zbudovaná celá ze dřeva. Záznamy hovoří o tom, že uvnitř kaple bylo mnoho obrazů svatých, namalovaných na skle. Po stranách oltáře byly sochy sv. Zachariáše a sv. Alžběty, nad mensou obraz Marie se svými rodiči. Obec neměla školu. Děti odsud docházeli do nedalekých Vojtovic.
Významnou změnou pro Hraničnou bylo objevení a následná těžba ložiska železné rudy. První zmínka o těžbě pochází z roku 1856. Postupně byla vyrubána 500 m dlouhá štola v níž se těžila ruda pro železárnu v Ondřejovicích. Důl náležel, stejně jako tyto železárny, opavským obchodníkům Vinzenzům Tlachovi a Keilovi. Dcera Vinzenze Keila Charlotta, přinesla důl v Hraničné jako věno do majetku svého manžela Edmunda Rudzinského z Rudna.
V dobových zprávách se mluví o šachtách Oskar a Karolína, ve kterých se kutalo ještě v letech 1905-1906. Podle dobových statistik zde bylo vytěženo asi 10 tisíc tun železné rudy. Roku 1890 majitelem těžířstva stává bohatý pruský průmyslník kníže Guido Henckel z Donnersmarcku. Na konci 1. desetiletí 20. století však byla těžba pomalu ukončena a Hraničná se vrátila do pohody zemědělské a lesnické obci v horách na konci světa.
Zdejší obyvatelé, výhradně Němci, byli po II. světové válce vystěhováni a obec zůstala prázdná. Do údolí v horách se nikdo nehnal, a tak domy pomalu chátraly. Později byly strženy a srovnány se zemí armádou, a to včetně zmíněné kaple.
V roce 1953 se ale do Hraničné v rámci průzkumu vrací geologové. Zjistili, že by přece jen stálo za to obnovit těžbu železné rudy. V roce 1960 je skutečně zahájena těžba a pokračuje až do roku 1967. Celkem bylo vytěženo asi 140 tisíc tun rudy, která se zde i zpracovávala. Poté byl důl zlikvidován a jedinou stopou je dnes uzavřený vstup s výtokem důlních vod do potoka a pár stop po provozních budovách. Zajímavé je, že šachtu dnes využívají jako cvičné prostředí hasiči a báňští záchranáři.
Je zajímavé, jak se za pár desítek let změnilo kdysi zemědělské centrum, později důlní středisko v malebné údolí plné zpěvu ptáků a šumění potoka. Prostě, krajina se mění stejně jako lidé v ní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
