Ospělov patřil k bouzovskému panství a podle legend na cestách do obce řádily přízraky
Ospělov patří bezesporu k nejodlehlejším osadám Konicka. Ani ne tak tím, že by byla tak daleko od civilizace, ale spíše tím, že zde končí silnice a dál už pokračují jen lesy a louky a staré legendy, které k tomuto kraji jaksi patří.
Když v roce 1382 Beneš z Vildenberka a Bouzova prodal hrad Bouzov i s panstvím markraběti Joštovi, je v listině zmínka také o vesničce Ospělov. To je vůbec poprvé, kdy se dědinka objevuje v písemných dokumentech.
Kdo a proč ji založil, není jisté. Snad vznikla jako osada muže, který se jmenoval Ospěl. Jazykovědci se domnívají, že to byla zkomolenina slova osel či osázel. Nicméně, jméno tohoto zakladatele obce se nám v jeho názvu dochovalo dodnes.
U bouzovského hradu se Ospělov uvádí až do roku 1583. Tehdy dochází k dělení bouzovského panství. Opělov zůstává součástí tzv. horní strany, ke které patřil i hrad a po několika proměnách majitelů se stává majetkem původně saského rodu Bergerů z Bergu. S Bouzovem pak osada sdílí většinu událostí historie.
Za třicetileté války se prý zdejší kraj stal několikrát obětí drancování Švédů usazených v Olomouci. Zachovala se pověst o božích mukách stojících při cestě do Ospělova od Ludmírova. Prý zde císařští zabili obzvláště krutého Švéda, který strašlivě v okolním kraji řádil. Za své hříchy pak prý dodnes v noci bez hlavy jezdí po cestě k Ospělovu. Pravdou je, že na konci 17. století je v listinách zaznamenán úbytek obyvatel obce, takže na tom asi něco bude.
Také ty cesty do Ospělova opravdu nejsou, co se přízraků týče bez rizika. Další pověst zaznamenaná učitelem Martinem Strouhalem mluví o tzv. Dupavé cestě vedoucí směrem ke Svojanovu, kde prý poutníky provázely různé ohnivé přízraky. Stačilo prý ale dojít k obrázku sv. Anny, po němž se dodnes jmenuje místní les a bylo po všem.
Ale aby to nebylo všechno, ani cesta dnešním Rampotovým dolem z Ospělova do údolí Věžnice není bez rizika. Prý zde kdysi zemřeli násilně dva nevinní lidé a dodnes se zde prý z ničeho nic na cestu valí obrovské kameny. Pomůže prý jen modlitba a průchod se sejmutou pokrývkou hlavy.
Vraťme se ale k historickým faktům. Obyvatelé obce byli hlavně zemědělci, svědčí o tom dodnes polozarostlé agrární haldy kamení vysbíraného ze zdejších polí. Kromě to se zde už odpradávna také pálilo uhlí a prý i vápno. V roce 1789 zde prý byla i malá manufaktura na plátno, kde prý mělo být asi dvacet stavů.
V 19. století se obec stále více spojovala se sousedním Milkovem. Už dříve používaly obě vesnice jednu pečeť, na které byl znak koně vylézajícího z bažin. Po roce 1850 pak osady Milkov a Ospělov vystupovaly jako jedna obec.
Od roku 1809 chodily místní děti do školy do Blažova, od roku 1829 byla v obci filiálka kladecké obecné školy. V roce 1876 byla dokončena nová školní budova sloužící až do konce války. Pak už děti docházely do Milkova a později do Hvozdu.
Od roku 1865má obec také kapli, zasvěcenou po velké rekonstrukci v roce 1935 Nanebevzetí Panny Marie. Obec je jinak přifařena do Kladek s tím, že původně přináležela ke vzdálenému Bouzovskému kostelu. To se změnilo v roce 1808. Od roku 1964 je Ospělov spolu s Milkovem součástí obce Ludmírov.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
