Polomí prý kdysi hostilo Josefa Mánesa i vílu Pilávku

Zakladatel Polomí uspořádal vesnici do mělkého údolíčka, které ve svahu kopce vyhloubil Polomský potok, který pramení přímo v obci, kde je však zatrubněn a na povrch se dostává až pod zástavbou. Obec patrně vznikla na místě dávných polomů, podle kterých dodnes nese své jméno.

Kdo nechal v této lokalitě postavit první domy, se dnes už neví. Listina z 20. května roku 1301 popisuje výměnu pozemkové držby mezi olomouckým klášterem sv. Kateřiny a Milíčem z Citova. Pro Polomí je důležitá tím, že je zde zmíněn olomoucký sudí Kadolt z Polomí. Pocházel z rodu pánů ze Švábenic a Polomí bylo patrně jedním z jeho sídel. Zda zde tehdy stálo i nějaké panské sídlo či dvorec není zcela jasné. Každopádně se po něm dodnes nedochovaly žádné stopy.

V roce 1349 pánové ze Švábenic obec zadlužili a předali ji do zástavy benediktýnskému klášteru v Klášterci na Šumpersku. Sice ji později vykoupili, ale následně byla opět prodána a začalo tím období 150 let stálých změn majitelů. Až v roce 1480 Polomí připadá ke Krakoveckému panství se kterým sdílí osudy až do poloviny 18. století. V roce 1768 se držitelem nejen panství Krakovec, ale i Čechy pod Kosířem, stává Emanuel Sylva Taroucca a v držení tohoto rodu pak zůstává Polomí až do konce patrimoniální správy.

V souvislosti se Sylva Tarouccy se v Polomí dodnes vypráví příběh o jejich nadaném hostu – malíři Josefu Mánesovi. Ten jak je obecně známo často a rád pobýval na zámku v Čechách a maloval obyvatele okolních obcí i zdejší krajinu.  Při jedné z návštěv se měl seznámit také

s Antonií Annou Sléhovou z Polomí, která byla komornou sestry hraběte Augusta de Sylva Taroucca, hraběnky Kristiny. Říká se, že Antonie Anna prý byla velmi půvabná, a tak Mánes, na přímé přání hraběte namaloval její a Kristinin portrét. Část obrazu prý maloval přímo v Polomí. Tak mě napdá, že nedávno byl objeven Mánesův neznámý obrázek dvou dívek. Třeba je to on.

Kromě toho měl Mánes namalovat menší obrázek Nejsvětější Trojice přímo pro Antonii Annu. Ta jej umístila do malé kapličky nacházející se ve zdi u jejich statku (dnes č.p. 15). Obrázek postupně zchátral a nakonec zmizel neznámo kde.

Samotné Polomí se příliš nezměnilo ani po zániku vrchnostenského zřízení. Vesnice připadla ke konickému okresu a dnes je součástí Prostějovska. Obyvatelé vesnice se živili hlavně zemědělstvím. V roce 1921 byla vesnice přetnuta nově postavenou silnicí mezi Bohuslavice a Lukou a u ní byly 28. října 1928 u příležitosti 10. výročí vzniku Československa vysázeny památné lípy svobody.

Zvonice sv. Martina jako nejpozoruhodnější památka

Nejpozoruhodnější památkou vesnice však je bezesporu zvonice sv. Martina. Byla postavena už na konci 18. století a dodnes na ní vyzvání zvon z roku 1807 zhotovený Wolfgangem Straubem z Olomouce. Před zvonicí stojí kříž vztyčený v roce 1922 a další z roku 1939 nechal postavit místní rodák, kněz František Jedlička. Starší památkou jsou pak Boží muka na kraji vesnice z počátku 19. století.

Ještě jednu památku najdeme na kraji katastru obce, byť je od samotného Polomí docela vzdálená. Nedaleko vesnice Hačky pramení v lese říčka Pilávka a u studánky sedí socha stejnojmenné vodní víly. Podle pověsti není socha dílem lidských rukou, ale jedná se přímo o zkamenělou vílu, která se prý v marnivosti prohlížela ve studánce, kterou pro ni vykopali tři potenciální nápadníci. Za její marnivost ji prý čarodějnice nechala zkamenět. Kdo sochu ve skutečnosti vytvořil, není jasné. Traduje se, že zde stojí od padesátých let, ale její původ je jak už to u nadpřirozených bytostí bývá neznámý.