Před sedmdesáti lety přijel první vlak reemigrantů z Volyně na šumperské nádraží

11. únor 2017
Šumperské nádraží bylo pro mnohé reemigranty místem, kde začínal jejich nový život ve staré vlasti

Počátkem února 2017 uběhlo už sedmdesát let od chvíle, kdy do tehdejšího Československa dorazily první vlaky s českými obyvateli Volyně, kteří se rozhodli k návratu do původní vlasti. Jeli do neznáma, ale chtěli domů. Ani tady je však nečekala jen srdečnost, byť oficiální místa jejich návrat podporovala.

Důvodem emigrace byl přelidněný kraj i pruské války

Polovina 19. století spojená s koncem vrchnostenského zřízení umožnila obyvatelstvu volný pohyb nejen v rámci monarchie, ale i za její hranice. Byla to doba, kdy v zemích Koruny České vzrůstal počet obyvatelstva a s tím ubývalo možností, jak získat půdu, která byla tehdy hlavním zdrojem obživy. I proto se v několika vlnách rozbíhala emigrace do zahraničí, zejména do Ameriky.

V roce 1867 proběhla v Moskvě národopisná výstava, které se zúčastnili také někteří zastánci všeslovanských myšlenek. Zpět si přivezli i ujištění ruské vlády o záměru kolonizovat mimo jiné i Volyň.

Pomník obětem vypálení Českého Malína na Volyni v Novém Malíně

I když oficiální místa emigraci nepodporovala, rozčarování Čechů z rakouského vyrovnání, které je opomenulo, nedostatek možností pro zemědělské podnikání a po roce 1866 i obavy z dalších pruských vpádů způsobily, že se část českého obyvatelstva rozhodla na Volyň vystěhovat. Své v tom sehrála i kampaň Národních listů s názvem „Za chalupu grunt“.

Emigranti však rozhodně nebyli nejchudší částí obyvatelstva. Museli mít prostředky na cestu, nákup půdy i výstavbu obydlí. Vystěhovalci pocházeli zejména ze Žatecka, Rakovnicka, Lounska, ale i ze středních Čech, Českého ráje, okolí Hradce Králové a Pardubicka, a také, byť méně, z některých míst na Moravě. Kolem roku 1885 už na Ukrajině žilo téměř 28 000 Čechů.

S Čechy přišel na Volyň pokrok i chmel

České osídlení bylo pro Volyň požehnáním. Modernější západoevropské agrární metody, chmelařství, později i zpracovatelský průmysl byl základem prosperity zdejší komunity i původních obyvatel.

Volyně se ve 20. století stala téměř permanentním bojištěm. Fronty první světové války, boje Poláků s bolševiky a následně i rozdělení oblasti mezi Polsko a Rusko znamenaly pro obyvatelstvo mnoho útrap. Volyňští dobrovolníci také bojovali. Založili v Rusku Českou družinu, která byla předchůdcem pozdějších legií, které zdejší krajané z velké části financovali.

Původní městečko Frankštát se po přejmenování na Nový Malín mělo stát obdobou vypálené volyňské vesnice

Meziválečné období bylo pro polskou část Volyně docela klidné, ta východní, ruská, se naopak potýkala s ekonomickými problémy a následně i kolektivizací. V roce 1939 obsadili Rusové i zbytek oblasti, kde hned začali združstevňovat a deportovat tzv. kulaky na Sibiř.

Přes Volyni opět prošla fronta II. světové války. Přestože se Češi snažili diplomaticky vyjít s okupanty, partyzány a později i Banderovci, útoky se množily. 13. července 1943 nacistická jednotka vypálila Český Malín, kde zavraždila 374 Čechů. I tato tragická událost vedla k zapojení Volyňských Čechů do odboje.

Obyvatelé podporovali finančně vyzbrojení Československého armádního sboru a sami do něj vstupovali. Sen podílet se na osvobození vlasti, kterou mnohdy nikdy neviděli, stál mnohé z nich, zejména za bojů na Dukle, život. Mezi těmi, kteří přišli v uniformách do Prahy, však bylo také velké množství Čechů z Volyně. Oni první požádali prezidenta Beneše o možnost návratu do vlasti.

Návrat do vlasti

Jejich podíl na vzniku armádního sboru byl obrovský. Proto již v roce 1945 rozhodly československé orgány o přijetí českých reemigrantů. Na prvním místě to byli vojáci, kteří přišli do republiky v uniformách Československého armádního sboru. V roce 1947 je následovali jejich rodinní příslušníci a další Češi, kteří se rozhodli vrátit do Československa. Největší část reemigrantů mířila na Žatecko a Podbořansko. Část však začala osídlovat i někdejší německé oblasti severní a střední Moravy.

Objekt bývalého Výrobního družstva Praha byl jedním z ubytovacích center pro volyňské Čechy

Centrem přistěhovalectví na Moravě se stal Šumperk. Právě sem 6. února 1947 přijeli první obyvatelé Volyně po třech týdnech cesty v nákladních vagonech, mnohdy i s hospodářskými zvířaty. Celkem Šumperkem prošlo asi 13 000 volyňských Čechů a mnozí se Šumpersku usadili natrvalo. Symbolem volyňského návratu se stal Nový Malín, na který bylo přejmenováno někdejší městečko Frankštát. Měl se stát skutečným novým obydlím těch, kteří přišli z oblasti Českého Malína. Kromě toho se obyvatelé usadili i v dalších německých obcích – Vikýřovicích, v Petrově, Rapotíně, Libině, ale i na Zábřežsku a Uničovsku.

Nenávist i závist Volyňáci překonali. Kolektivizaci ne

Ne vždy byli Volyňští Češi vítáni. Zejména na Vyškovsku byly usedlosti rezervované pro reemigranty už dávno osídlené obyvatelstvem z okolních obcí, a vznikalo tak mnoho třecích ploch. Své hrála i prostá závist. „Volyňáci“ uměli hospodařit, a tak se jim dařilo často mnohem lépe než těm, kteří přišli do pohraničí bez zkušeností.

Dalším místem, kde byly reemigranti ubytováni. byla šumperská robotárna

Postupně se však reemigranti sžívali s místním prostředím. Při kolektivizaci zemědělství po roce 1948 však stáli navrátilci z Volyně v první řadě odpůrců družstev. O své neblahé zkušenosti se rádi podělili s okolím, a tak se je Státní bezpečnost snažila eliminovat. Mnozí tak skončili ve vězení.

Dnes už jsou někdejší obyvatelé Volyně a jejich potomci nedílnou součástí regionu. Zájem o ty, kteří na Ukrajině zůstali, vzrostl zejména v souvislosti s válečnými událostmi a možným dalším přesídlením krajanů zpět do vlasti. Mimochodem, mnozí bývalí „Volyňáci“ za svými příbuznými dodnes a často cestují.

O zachování odkazu a kultury Volyňských Čechů se stará sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, které organizuje vzpomínkové akce, pomoc krajanům, kulturní setkání i odborné konference zaměřené na studium historie této pozoruhodné skupiny krajanů.