Před sedmdesáti lety přijel první vlak reemigrantů z Volyně na šumperské nádraží

Důvodem emigrace byl přelidněný kraj i pruské války

Polovina 19. století spojená s koncem vrchnostenského zřízení umožnila obyvatelstvu volný pohyb nejen v rámci monarchie, ale i za její hranice. Byla to doba, kdy v zemích Koruny České vzrůstal počet obyvatelstva a s tím ubývalo možností, jak získat půdu, která byla tehdy hlavním zdrojem obživy. I proto se v několika vlnách rozbíhala emigrace do zahraničí, zejména do Ameriky.

V roce 1867 proběhla v Moskvě národopisná výstava, které se zúčastnili také někteří zastánci všeslovanských myšlenek. Zpět si přivezli i ujištění ruské vlády o záměru kolonizovat mimo jiné i Volyň.

Pomník obětem vypálení Českého Malína na Volyni v Novém Malíně|foto: Miroslav Kobza

I když oficiální místa emigraci nepodporovala, rozčarování Čechů z rakouského vyrovnání, které je opomenulo, nedostatek možností pro zemědělské podnikání a po roce 1866 i obavy z dalších pruských vpádů způsobily, že se část českého obyvatelstva rozhodla na Volyň vystěhovat. Své v tom sehrála i kampaň Národních listů s názvem „Za chalupu grunt“.

Emigranti však rozhodně nebyli nejchudší částí obyvatelstva. Museli mít prostředky na cestu, nákup půdy i výstavbu obydlí. Vystěhovalci pocházeli zejména ze Žatecka, Rakovnicka, Lounska, ale i ze středních Čech, Českého ráje, okolí Hradce Králové a Pardubicka, a také, byť méně, z některých míst na Moravě. Kolem roku 1885 už na Ukrajině žilo téměř 28 000 Čechů.

S Čechy přišel na Volyň pokrok i chmel

České osídlení bylo pro Volyň požehnáním. Modernější západoevropské agrární metody, chmelařství, později i zpracovatelský průmysl byl základem prosperity zdejší komunity i původních obyvatel.

Volyně se ve 20. století stala téměř permanentním bojištěm. Fronty první světové války, boje Poláků s bolševiky a následně i rozdělení oblasti mezi Polsko a Rusko znamenaly pro obyvatelstvo mnoho útrap. Volyňští dobrovolníci také bojovali. Založili v Rusku Českou družinu, která byla předchůdcem pozdějších legií, které zdejší krajané z velké části financovali.

Původní městečko Frankštát se po přejmenování na Nový Malín mělo stát obdobou vypálené volyňské vesnice|foto: Miroslav Kobza

Meziválečné období bylo pro polskou část Volyně docela klidné, ta východní, ruská, se naopak potýkala s ekonomickými problémy a následně i kolektivizací. V roce 1939 obsadili Rusové i zbytek oblasti, kde hned začali združstevňovat a deportovat tzv. kulaky na Sibiř.

Přes Volyni opět prošla fronta II. světové války. Přestože se Češi snažili diplomaticky vyjít s okupanty, partyzány a později i Banderovci, útoky se množily. 13. července 1943 nacistická jednotka vypálila Český Malín, kde zavraždila 374 Čechů. I tato tragická událost vedla k zapojení Volyňských Čechů do odboje.

Obyvatelé podporovali finančně vyzbrojení Československého armádního sboru a sami do něj vstupovali. Sen podílet se na osvobození vlasti, kterou mnohdy nikdy neviděli, stál mnohé z nich, zejména za bojů na Dukle, život. Mezi těmi, kteří přišli v uniformách do Prahy, však bylo také velké množství Čechů z Volyně. Oni první požádali prezidenta Beneše o možnost návratu do vlasti.

Návrat do vlasti

Jejich podíl na vzniku armádního sboru byl obrovský. Proto již v roce 1945 rozhodly československé orgány o přijetí českých reemigrantů. Na prvním místě to byli vojáci, kteří přišli do republiky v uniformách Československého armádního sboru. V roce 1947 je následovali jejich rodinní příslušníci a další Češi, kteří se rozhodli vrátit do Československa. Největší část reemigrantů mířila na Žatecko a Podbořansko. Část však začala osídlovat i někdejší německé oblasti severní a střední Moravy.

Objekt bývalého Výrobního družstva Praha byl jedním z ubytovacích center pro volyňské Čechy|foto: Miroslav Kobza

Centrem přistěhovalectví na Moravě se stal Šumperk. Právě sem 6. února 1947 přijeli první obyvatelé Volyně po třech týdnech cesty v nákladních vagonech, mnohdy i s hospodářskými zvířaty. Celkem Šumperkem prošlo asi 13 000 volyňských Čechů a mnozí se Šumpersku usadili natrvalo. Symbolem volyňského návratu se stal Nový Malín, na který bylo přejmenováno někdejší městečko Frankštát. Měl se stát skutečným novým obydlím těch, kteří přišli z oblasti Českého Malína. Kromě toho se obyvatelé usadili i v dalších německých obcích – Vikýřovicích, v Petrově, Rapotíně, Libině, ale i na Zábřežsku a Uničovsku.

Nenávist i závist Volyňáci překonali. Kolektivizaci ne

Ne vždy byli Volyňští Češi vítáni. Zejména na Vyškovsku byly usedlosti rezervované pro reemigranty už dávno osídlené obyvatelstvem z okolních obcí, a vznikalo tak mnoho třecích ploch. Své hrála i prostá závist. „Volyňáci“ uměli hospodařit, a tak se jim dařilo často mnohem lépe než těm, kteří přišli do pohraničí bez zkušeností.

Dalším místem, kde byly reemigranti ubytováni. byla šumperská robotárna|foto: Miroslav Kobza

Postupně se však reemigranti sžívali s místním prostředím. Při kolektivizaci zemědělství po roce 1948 však stáli navrátilci z Volyně v první řadě odpůrců družstev. O své neblahé zkušenosti se rádi podělili s okolím, a tak se je Státní bezpečnost snažila eliminovat. Mnozí tak skončili ve vězení.

Dnes už jsou někdejší obyvatelé Volyně a jejich potomci nedílnou součástí regionu. Zájem o ty, kteří na Ukrajině zůstali, vzrostl zejména v souvislosti s válečnými událostmi a možným dalším přesídlením krajanů zpět do vlasti. Mimochodem, mnozí bývalí „Volyňáci“ za svými příbuznými dodnes a často cestují.

O zachování odkazu a kultury Volyňských Čechů se stará sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, které organizuje vzpomínkové akce, pomoc krajanům, kulturní setkání i odborné konference zaměřené na studium historie této pozoruhodné skupiny krajanů.