Renoty – vesnička plná památek
Krajina kolem Uničova je typickou nivou středně velké řeky – plochá rovina, v současnosti téměř dokonale kulturní, zemědělsky obhospodařovaná půda, zdánlivě bez půvabu. Jenže, když sem vyrazíte třeba na malý výlet na kole, zjistíte, že i tento kraj má hodně co nabídnout – zejména bohatství zdejších obcí. A jednou z nich jsou i Renoty, dnes malá vesnice, která však nabízí i pozoruhodný pohled do historie.
Renoty odpradávna přináležely k městu Uničovu. V roce 1327 potvrdil král Jan Lucemburský městu práva obdobná jako měli měšťané olomoučtí a brněnští a v této souvislosti se poprvé objevuje v městských písemných pramenech i vesnička Renoty – byť přímo jmenována není. Za husitských válek byly obce od města patrně zcizeny, protože v roce 1424 zapsal Zikmund Lucemburský vesnici Renoty do léna zemanu Hynčíkovi Stošovi z Kounic.
Další listina, která nesla královu pečeť a v níž se mluví o vesnici Renoty, byla datována rokem 1479, kdy král Vladislav nařizuje, aby tato vesnice na věčné časy zůstala v držení města a nebyla z jeho majetku nikdy vyjmuta. A skutečně, vesnice byly poddané do Uničova až do roku 1850, kdy zaniklo patrimoniální zřízení a vesnice získaly samosprávu.
O vesnici v její dávné minulosti toho moc nevíme. Je jisté, že Renoty, nazývané též německy Eindorf, byly od svého počátku téměř ryze zemědělskou vsí. Obyvatelé byly podle názoru některých badatelů od počátku německé národnosti. K nim se přidaly po třicetileté válce někteří příslušníci švédské armády, vesměs německého jazyka, kteří se zde prý usadili natrvalo.
Úrodná půda zde umožnila místním obyvatelům poměrně dobré výnosy, a tak když dnes projíždíte vesnicí, budete bezesporu překvapeni velikostí některých zdejších usedlostí. V čele zdejší obce stával rychtář, o kterém máme zprávy z roku 1792. Teprve později se v obci objevuje i drobná průmyslová výroba. Historické prameny hovoří o menší provozovně produkující hromosvody. Kromě toho se v Renotech vyráběly ještě okapové žlaby a svody.
Vesnici nikdy neobývalo mnoho obyvatel. V roce 1793 je zde uváděno 323 trvale bydlících osob. Na počátku 20. století počet osadníků stoupl lehce přes čtyři stovky. Jen dva z nich se ale hlásili k české národnosti. To se změnilo po vzniku republiky, kdy se počet Čechů v obci blížil 40 procentům.
Zajímavé jsou dějiny místní školy. Ta byla založena již v roce 1788 v souvislosti se zřízením nové farnosti v Renotech. Původně sloužila pro děti české i německé a chodilo jich sem kolem dvou set i z okolních obcí. To platilo do roku 1882, kdy byla postavena škola ve Střelicích a v roce 1910 i v Dětřichově.
Památným datem je 16. únor roku 1920, kdy zde byla otevřena škola pouze pro české děti z Renot a Dětřichova. Místním Němcům se to vůbec nelíbilo a docházelo zde k násilným protestům. V roce 1938 byla mezi těmito obcemi postavena nová školní budova, tzv. „Sonntágova škola“, která zde v půli cesty na samotě stojí dodnes.
Obec byla původně přifařena do Uničova. V roce 1790 byla v Renotech oficiálně zřízena nová farnost, která spravovala i sousední Střelice a Dětřichov. V obci byl ve stejném roce dokončen nový farní chrám Nanebevzetí Panny Marie. Zajímavé je, že jeho vnitřní vybavení bylo získáno ze zrušených olomouckých kostelů a vzácný boční oltář s obrazem Nejsvětější Trojice od Jana Kryštofa Handkeho pochází z uničovské radniční kaple. Obec měla štěstí i na duchovní správce. Na místním hřbitově je pohřben uničovský děkan Johann Nepomuk Eugl, který sepsal a vydal roku 1832 dějiny Uničova. Působil zde krátce i papežský prelát, čestný kanovník Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci Mons. Ferdinand Bílek. Drobných sakrálních památek však v obci i v okolí najdeme ještě mnohem více. Stačí se přijet podívat osobně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
