Šest tisíc válečných zajatců z mnoha zemí prošlo jesenickými lágry

8. květen 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Budova někdejšího lágru v Borku u Domašova dnes slouží jako seník

Jesenicko je krajem kontrastů. Jedním z nich je i skutečnost, že zdejší krásná přírodní zákoutí a malebné obce mnohdy dodnes skrývají stopy zajateckých táborů, kde za II. světové války tisíce spojeneckých vojáků trávilo krušné chvíle svého zajetí. Příslušníci západních armád trpěli zimou a hladem, ovšem nejvíce zde trpěli zajatci rudé armády. Pomníčky na lesních hřbitovech jejich osudy dodnes připomínají.

Jesenicko se po obsazení Sudet stalo součástí německé říše a tamní německé obyvatelstvo záhy spadlo pod brannou povinnost. Po vypuknutí války s Polskem byli tito vojáci povoláni a najednou se na celém Jesenicku nedostávalo pracovních sil. Německé úřady to řešily přesunem válečných zajatců na nucené práce v této oblasti. A tak už v listopadu 1939 bylo do kaolinových dolů ve Vidnavě přivlečeno 60 zajatých Poláků, kteří se usadili ve Velké Kraši. S postupem bojů na západní frontě zamířili na Jesenicko francouzští a angličtí zajatci. V červenci 1940 začalo 35 Francouzů pracovat na lesní správě v Dolním Domašově. Podle vzpomínek však byli právě Francouzi přidělováni zemědělcům na výpomoc.

Bývalý teologický seminář ve Vidnavě se stal největším zajateckým táborem na Jesenicku, kde od roku 1940 bylo internováno 600 francouzských důstojníků a 100 vojáků. Privilegiem důstojníků bylo, že nemuseli podle ženevských konvencí pracovat. Dohoda o válečných zajatcích do jisté míry chránila také obyčejné vojáky ze západních armád. Těm se sice těžká práce nevyhnula, měli však garantovanou dostatečnou stravu, lékařskou péči a slušné zacházení. Jak rostly další zajatecké tábory v Nýznerově, Račím údolí, v Adolfovicích a Domašově, rostl také počet zajatců, kteří pracovali pro blaho říše.

Někdejší seminář byl největším lágrem na Jesenicku

V roce 1941 po napadení Sovětského svazu přicházejí na Jesenicko první příslušníci Rudé armády. Ty však ženevské konvence nechránily, neboť Stalin ji odmítl podepsat. Pro Jesenicko byli sovětští zajatci, stejně jako angličtí a francouzští, vysíláni z hlavního sběrného tábora v Lamsdorfu u Opole (dnešní Lambinowice). Mnohé sovětské vojáky však čekala v horách smrt. Už v prosinci 1941 vypukla v táborech Rudohoří a Borek v Domašově a také v lágru na Rejvízu mezi epidemie skvrnitého tyfu. Během dvou měsíců jí v Rudohoří podlehlo 36, v Borku 18 a na Rejvízu 22 sovětských zajatců. Nikdy se příliš nezjišťovalo, kdo jejich smrt zavinil. Těla byla pohřbena nedaleko táborů a dřelo se dál.

Strava zajatců byla rovněž více než ubohá. Na jednoho zajatce připadalo maximálně 200 g chleba na den a to pouze v případě, když pracoval. Byl-li ve stavu nemocných, byla dávka ještě snížena. Už tak zásadní nedostatek stravy ještě okupační úřady vylepšovali různými experimenty. Tak lesní správa na Rejvízu začala sovětským zajatcům ve svém táboře připravovat chléb z mouky namleté z hrachového listí. Sovětští zajatci se po jejím požití zhroutili a šedesát jich muselo být odvezeno do mateřského tábora.

Uniforma sovětského vojáka v muzeu v České Vsi

Také anglickým zajatcům na Rejvízu, kteří zde po květnu 1944 vystřídali zdecimované rudoarmějce, dodali z Jeseníku shnilou zeleninu, plesnivé a smrduté zelí v bečkách a brambory z osmdesáti procent tak zkažené, že je ani prasata nechtěla žrát.

Podle doposud ne zcela uzavřených statistik z cca 6000 zajatců, kteří prošli Jesenickem, zemřelo 114 příslušníků Sovětské armády, dva Angličané a jeden Francouz. Jména některých z nich najdeme na lesních hřbitovech v Borku u Domašova, v Rudohoří a na Rejvízu. Centrálním památníkem všech jesenických zajatců se nedávno stal pravoslavný kostelík Proměnění Páně a sv. Nektaria Eginského v Horní Lipové, kde jsou díky badateli Romanu Janasovi uvedena jména většiny z těch, kteří Jesenickem prošli. Poklonit se jejich památce a zamyslet se nad jejich osudy může kdokoliv, kdo se sem vydá. Mnohé o zajatcích a jejich osudech se bude možné brzy dozvědět také v muzeu v České Vsi, které se připravuje na otevření.

Lesní hřbitov v Rudohoří nedaleko Domašova


autor: kbz
Spustit audio