„Sirkový pramen“ u Staměřic

Když nahlédnete do internetových map, symbol pramene se při důkladném přiblížení objeví asi kilometr západně od motorestu Zavadilka v horní části Staměřic. Tato obec patří k Dolnímu Újezdu a stejně jako tato ves jsou poprvé zmiňovány z roku 1322. Již o třicet let později máme zprávy o tom, že se v obci platilo mýto, což svědčí o tom, že zde procházela důležitá komunikace napojující Olomouc na průchod Moravskou bránou. I proto byla právě tudy na přelomu 18. a 19. století trasována císařská silnice do Slezska.

Za pramenem minerální vody však musíme do lesíka, který trasa této silnice lemuje z jihu. Značená cesta sem nevede. Jen od motorestu můžeme zamířit po červené na sever a tam, kde se cesta lomí, pokračovat pěšinou v přímém směru a pak podél dálnice na západ. Mezi stromy tam je ke spatření stavba kapličky v údolí potůčku, který je přítokem nedaleké Říky.

Kaple je nevelká půlkruhová zděná stavba na půdorysu cca 2 x 2 m krytá břidlicí. Na oltáři kapličky je postavena soška sv. Antoníčka, kterému je stavba zasvěcena. Nápis „Jako jelen dychtí po studnici vod, tak dychtí duše má, po tobě Bože,“ nad vstupem svědčí o nezlomné víře stavitele kaple.

Podle pověsti ji nechal postavit mlynář Antonín Nekoksa - majitel tzv. prostřední pily na řece Říce. Pověst vypráví o tom, jak se jednou vracel s manželkou a synem z bohoslužeb ve velkém Újezdě domů a splašily se jim koně a zabočily do lesa u studánky. Antonín se ženou z vozu vypadli, ale jejich syna unášely koně dál. Báli se nejhoršího, ale když se vydali po stopách vozu, našli kluka zdravého u studánky a koně, jak klidně pijí vodu z pramene.

Také druhá pověst kupodivu hovoří o mlynáři Antonínovi Nekoksovi. Ten prý měl dceru Marii, která se zamilovala do mladíka jménem Antonín. Toho však císař povolal do armády. Psali si prý vroucné dopisy, ale najednou psaní od Antonína nepřicházela. V té době zavítal do mlýna Mariin bratranec. Viděl smutek mladé dívky, a tak se s ní vydal na procházku k prameni sirkové vody, jak se studánce říkalo. V tu chvíli se však kolem vracel z vojny Antonín a vida svou milou s cizím chlapcem, chtěl je oba zastřelit. V poslední chvíli, když už na oba mířil ze zálohy, uslyšel, jak si Marie stýská, že ji milý nepíše a že se snad usouží. Sklonil zbraň a následovalo šťastné shledání.

Obě pověsti končí stejně – na památku dobrého konce zde nechal mlynář Nekoksa postavit kapli sv. Antonína. Neví se, kdy. Ve druhé pověsti je sice uváděn rok 1853, ale jisté to není. Lidé zdejšímu pramenu říkali sirkový podle zelenožluté barvy vyloučeného železa obsaženého ve vodě. Ta je velmi chutná. Zajímavá je informace o tom, že pod studánkou pramenily dokonce dvě vody. Železitá a voda sirná, ale dnes zde najdeme jen jeden – železitý. Také v popisu studánek ze 20. let je uveden už jen jeden pramen.

O kapličku se vždy starali Antonínové z okolí. Scházeli se zde hlavně nasvůj svátek. Ještě roku 1957 spolek Antonínů kapli přestavěl. V roce 1995 však bohužel byla ukradena původní soška světce z oltáře. Lesní tišinu hodně narušuje dálnice za kaplí, ale pořád je to magické místo.