Šterkopísky se v Mohelnici nejprve vytěží a pak opět potopí na dno přístavu

11. červenec 2017

Přímo z místa

Zatímco jiné důlní činnosti jsou v Olomouckém kraji spíše historií, těžba štěrků a písků stále patří mezi důležitá odvětví, která se rozvíjejí. Zejména betonářské štěrky a písky se těží zejména v říčních nánosech, kde se nacházejí největší zásoby této suroviny.

Kamenivo a písky se kromě těžby v nánosech těží rovněž v kamenolomech a kopáním v usazených přesypech. Těžba „z vody“ je však zejména pro betonářské štěrky nejtypičtější. Typickou oblastí, kde se tyto těžby provozují, jsou pak nivy velkých řek. V případě olomouckého kraje se jedná hlavně o nivu Moravy a Bečvy. Nejsevernější velkou štěrkovnou je Štěrkopískovna Mohelnice, kterou v současné době provozuje velká česká společnost Kámen Zbraslav.

Těžba štěrku a písku z nánosů řek je velmi stará. Dá se předpokládat, že říční štěrky a písky byly vůbec první surovinou svého druhu, kterou naši předkové využívali pro stavebnictví. Malé těžební jámy dodnes najdeme v okolí řek. Na Šumpersku se jedná o někdejší pískovny v Postřelmově, Zábřehu, u Leštiny i jinde. U některých obcí pak najdeme i menší těžební prostory, které jsou dnes zatopené a tvoří zajímavý biotop pro mnohé vodní živočichy.

Drapákový těžní stroj|foto: Miroslav Kobza

Také těžba štěrkopísků v Mohelnici je poměrně letitá. Již před II. světovou válkou se v malém těžily písky pro potřeby místních stavebních firem. Těžba „ve velkém“ však spadá do roku 1952, kdy se začalo těžit ve velkém v dobývacím prostoru Mohelnice I. V důsledku stoupající potřeby kvalitního štěrkopísku, zejména pro betonářské účely, došlo k rozšíření těžby i do dobývacího prostoru Mohelnice. Zde byl pro potřeby vytvoření dostatečného prostoru přeložen tok řeky Moravy. Následně se začalo těžit i v dobývacím prostoru Moravičany. Celkem dnes dobývací prostory na pravém břehu řeky Moravy mají výměru 202 ha.

Měnila se také podoba těžby. Nejprve se zde těžilo plovoucími korečkovými bagry, od roku 1969 se k těžbě používá drapákový bagr. Ten se pro těžbu používá i dnes. Zajímavé je, že tento bagr je poháněn elektřinou, kterou k němu přivádějí podvodní kabely. Vytěžená surovina se po prvním proprání vodou nakládá na tlačné čluny, které po naplnění remorkéry dotlačí do přístavu. Zde se čluny otevřou a vytěžená surovina klesne na dno. Tím dochází k vyplavení dalších nežádoucích částí.

Korečkový eleváror vytěží ze dna přístavu šterkopísek, který zde potopí čluny|foto: Miroslav Kobza

Poté je štěrkopísek korečkovým elevátorem opět vytěžen a po dopravníkovém pásu míří na surovinovou skládku. Zde se uskladní a následně míří do drtiče a k následnému přetřídění. Kromě písku zde vzniká kamenivo několika frakcí, podle potřeb odběratelů. Zvláštním produktem je zde také dekorativní „zahradní kámen“.

I když se zde štěrk těží z hloubky až 40 metrů, mocnost zdejších nánosů je více než dvojnásobná. Podle ředitele zdejšího závodu je v Mohelnici dostatek suroviny ještě minimálně na 50 let těžby. Pozoruhodné je, že část zdejších jezer vzniklých těžbou slouží jako zdroj pitné vody a velká část areálu je součástí CHKO Litovelské Pomoraví. Přesto se však podle sdělení vedení společnosti snaží zdejší těžaři s ochránci přírody vycházet a spolupracovat s nimi. Mnohem větší problémy tak těžařům způsobují neukáznění návštěvníci zdejších jezer. Ty jsou stále dobývacím prostorem a je v nich zakázáno koupání. To však mnozí nerespektují. Navíc zde zanechávají odpad, který hyzdí okolí jezer a může způsobit i znehodnocení těžené suroviny.