Trávu, žíně a štětiny využívali domácí kartáčníci už před 100 lety. Slouží jim i dnes
Výroba kartáčů, kartáčků, smetáků a košťat má na Králicku a Štítecku tradici delší než 200 let. I když se dnes vyrábějí kartáčnické výrobky průmyslově, stále najdete ve výrobě mnoho postupů, které by poznali i staří mistři, kteří kartáče vyráběli v chaloupkách pod horami v 19. století.
Kdo a kdy vyrobil první kartáč, se už patrně nikdy nedozvíme. Pravdou je, že ještě na přelomu 18. a 19. století se do oblasti Králík dovážely kartáče z Vídně.
Byly však velmi drahé a to byl patrně důvod, proč se zdejší obyvatelé začali zabývat myšlenkou, že by si kartáče mohli vyrábět sami.
Počátky kartáčnictví u nás
Zatímco materiál na dřevka v podobě bukového dřeva byl sehnatelný poměrně snadno, kořínky na štětiny se musely dovážet, například až z jižní Ameriky.
Vlastní výroba kartáčů se postupem času zdokonalovala. Původně se dřevka štípala ručně, upravovala se pořízem a dírky se vrtaly na trilodě, což byla ruční vrtačka, do níž byl upnut kopinatý vrták.
Kořínky se řezaly kosířem, míchaly se z různých druhů, které se nejprve nakropily. Kartáčník pak vyvrtaným otvorem protáhnul drátek, do jehož smyčky se vložil svazeček kořínků. Ty se pak zatáhnuly do dřevka a drátem utáhnuly. I proto měly nejstarší kartáče na horní straně jakýsi drátěný výplet.
V pozdějších letech se výroba mechanizovala a kartáčníkům začaly pomáhat různé jednoduché stroje.
Kartáčníci z Králické brázdy a okolních hor vyráběli rýžáky a další kartáče většinou jako jakousi přidruženou výrobu, zejména v zimních měsících. Na počátku výroby stáli tzv. faktoři. Ti lidem nejprve poskytli materiál, který si lidé odváželi, většinou na trakaři, domů. Hotové kartáče odevzdávali asi za týden. Za práci dostávali kartáčníci jídlo, případně jiné zboží a teprve zbytek byl vyrovnán penězi.
Později se výrobci začali osamostatňovat a starali se o výrobu od počátku až po samotný prodej. Kartáče se prodávaly v celé monarchii a také paradoxně ve Vídni. Kartáčníci se svými výrobky mnohdy cestovali velmi daleko a „cesťáci“ poznali kus světa. Vznikaly dokonce zajímavé pověry. Například ta písařovská tvrdila, že až se sejdou všichni „Písaráci“ doma, bude konec světa.
Tradici drží kartáčníci v Červené Vodě
Ve 20. století se výroba postupně stahovala do větších provozoven. Po II. světové válce byla soustředěna pod národní podnik Orlické kartáčovny, který měl sídlo v Červené Vodě. Mnohé tradiční výrobny v okolí tak patřily pod jeho správu.
V 80. a 90. letech však tyto malé provozovny postupně zanikaly. Také kartáčovnu v Červené Vodě málem potkal útlum. Po roce 1990 se ji však podařilo zprivatizovat a dnes je jediným nositelem staré kartáčnické tradice v této oblasti.
Kromě klasických kartáčů se zde však vyrábějí i produkty, které nejsou tak obvyklé. Patří k nim kartáče na šaty, vlasové kartáče, smetáky a smetáčky a také kartáčková košťata.
K novodobým výrobkům patří také WC kartáče či různé speciální výrobky, které se odsud, stejně jako před sto lety, exportují po celé Evropě, ale i do Afriky či zámoří.
Lidé mají přírodní materiály rádi
I když část výroby v současném provozu obstarává dokonce robot, stále by zde i kartáčníci z dob našich dědečků našli mnoho věcí, kterým by rozuměli.
Například na výrobu dřevka se stále často používá bukové dřevo z okolních lesů. Stejně tak najdeme mezi materiály používanými na výrobu kartáčů kromě různých umělých vláken také přírodní materiály.
K těm patří například různé exotické trávy, kokosová vlákna, koňské a kravské žíně nebo třeba štětiny čínských vepřů. Důvodem je do jisté míry i konzervativnost zákazníků, kteří přírodní materiály stále vyžadují.
Naopak dráty, kterými se kdysi vtahovaly svazky štětin do kartáčů, se dnes v Červené Vodě nepoužívají. Svazky drží v dřevku skobička ve tvaru „U“, kterou do dřevka zaráží moderní stroje. Přesto i dnes ve výrobě najdete místa, která voní dřevem jako před staletími.
A jaký je ten správný kartáč či smeták? To není jednoduché poznat a člověk by se měl vždy poradit s odborníky v prodejnách. Obecně se však dá říci, že většina kartáčů by neměla být používána ve vodě s vyšší teplotou než 60°C jinak se zničí jejich štětiny.
Stejně tak není dobré ani ty nejkvalitnější smetáky nechávat dlouho položené „na chlupu“, který se zdeformuje a přestává fungovat.
Kartáčnictví je, stejně jako před lety, odvětví, které vyžaduje fortel, zkušenosti a znalosti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
