Skeletonistka Fernstädtová jde na Hrách do akce. Je to pro ni vrchol kariéry, říká její trenér Josef Andrle ze Šumperka

Jste před prvním závodem vaší svěřenkyně nervozní?
Já už ne, já už to mám za sebou. Nervozní možná trošičku bude Anička, ale věřím, že taky ne, protože je to takový vrchol kariéry, na který jsme se připravovali skoro šest let. A poté, co na minulé olympiádě zjistila, že má diabetes typu 1, tak tady tato už je v tomto, řekl bych, mnohem lehčí. Už to má celé zpracované, takže si myslím, že to bude v pohodě.

Čtěte také

Fernstädtová o cukrovce: První dva roky byly po mentální stránce kritické. Už jsem to ale vychytala

Jak ale přece jenom mírná nervozita u trenéra může vypadat?
Trochu se mu zrychlí tep — vlastně ne trochu, ale hodně. Dýchá za tu závodnici, prožívá s ní každou zatáčku, kterou projíždí, a nejraději by ji v každém oblouku ještě jemně popostrčil ve skeletonu kupředu. Zároveň ale ví, že nic neudělá. Takže je to takové to vnitřní napětí a je to možná škodlivější, než když člověk má ten adrenalin a může ho vypustit v rámci toho souboje.

Jak vypouštíte adrenalin konkrétně vy?
Já ho nevypouštím, já ho v sobě nechám a potom si musím jít prostě zaběhat anebo nějakým způsobem zasportovat. To je asi jediná možnost, jak to vyventilovat a dostat ze sebe ven.

Připravoval jste už mnoho sportovců na vrcholné události. Je olympiáda pro trenéry něčím jiná?
Je. Konkrétně v tom skeletonu je to jiný model závodu než světové poháry. Protože je to dvoudenní závod, a to napětí je o to větší, že se výsledky sčítají ze dvou dnů. Člověk musí být absolutně soustředěný celé dva dny a nesmít udělat jedinou chybu. Protože jediná chyba znamená ztrátu možnosti být úplně na těch prvních místech.

Je to pro Aničku takový vrchol kariéry, na který jsme se připravovali skoro šest let.
Josef Andrle

A olympiáda jako taková?
Je jeden velký cirkus, který je daleko náročnější na celou organizaci. Takže všichni ti sportovci jsou ve větším napětí už jenom díky opatřením, která jsou v rámci té celé akce. V tom je to opravdu jiné, protože jinak je to charakterem závod jako každý jiný. Ale v tomhle tom, že to je právě jedno za čtyři roky a že to je opředno tím zvláštným tajemstvím.

Závěr přípravy? Dá se hodně vyladit, ale...

My jsme se vám dovolali do Itálie. Dá se přímo na místě v rámci přípravy ještě něco významně změnit?
Poměrně ano, protože my jsme tu 14 dnů, předtím jsme ještě tři dny absolvovali takový přípravný kemp na starty, speciálně na takovém ledovém trenažeru. Takže za těch 14 dnů se to dá ještě vyladit poměrně hodně. Ale poměrně hodně zkazit. Takže chcete mít ten plán až do posledního dne, což jsme udělali. Dnes (středa 12. února) už máme opravdu skončeno. Zítra už jenom rozcvičení a závod, který začíná v 16 hodin. Tímto všichni samozřejmě posluchače, ať se na to podívají a fandí.

Jak na vás zatím působí olympijské prostředí? Dá se to i užívat?
Užívat si ten sportovní výkon, já to úplně nemám rád, protože ten sportovní výkon by měl být opravdu jako maximalizovaný. Ale užívat si celou tu atmosféru a to, jak je olympiáda koncipovaná, tak to jde konkrétně v Itálii až po pár dnech, až pochopíte systém. Ten je opravdu italský a tím, že to je na několika místech, tak jsou ty sportovní aktivity rozsekané, takže ti sportovci třeba v olympijské vesnici tady v Cortině se potkají. Teď už se ta atmosféra tak nějak propojila a uvolnila. Ale není to to velké množství sportovců, jako bylo na olympiádách dřív, že byla jedna centrální nebo maximálně dvě olympijské vesnice a tam se všichni potkávali. Takže je to trošičku jiné, ale je to prostě olympiáda. Je to strašně náročná akce.