Dolní Moravice je obcí s hornickou i zemědělskou minulostí
Dolní Moravice na Rýmařovsku je jednou z bran do Jeseníků. Rozkládá se v údolí Moravického potoka nad jeho soutokem se samotnou řekou Moravicí. Právě kolem ní vede pak cesta propojující Vrbno pod Pradědem s Rýmařovem, Břidličnou a dalšími centry.
Německé jméno obce Mohrau bylo patrně odvozeno od označení luhu, močálu či podmáčené louky. Takových bylo kolem Moravice dost, zejména v jarním období. Nadmořská výška obce stoupá od 600 do 820 metrů, což z ní dělá vesnici skutečně horskou.
Německé historické prameny někdy hovoří o založení obce německými kolonisty z popudu olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku v polovině 13. století. Modernější výzkumy kladou osídlení zdejšího kraje až do tzv. třetí kolonizační vlny jesenického podhůří tedy mezi leta 1320 – 1350. To potvrzuje i nejstarší dochovaná zmínka o vesnici z roku 1351, kdy obec připadla do nově vznikajícího litomyšlského biskupství.
V roce 1474 byla vesnice v souvislosti s tažením uherského krále Matyáše Korvína vypálena a musela být znovu osídlena. Lokátorem obce byl pozdější rychtář, který držel největší statek ve vsi. Obec tehdy přináležela k sovineckému panství. Původní obyvatelé byli jak česky hovořící, tak i Němci. Teprve později se celé oblast výrazně poněmčila.
Obec se postupně rozvíjela. Ve druhé polovině 16. století byli zdejší obyvatelé osvobozeni od robot výměnou za poplatky, a také jim bylo dáno právo svobodně odkazovat majetek. Kromě zemědělství se zde od roku 1500 rozvíjela také těžba stříbra a dalších kovů. I pro potřeby dolů zde pracovala pila a o obci se píše jako o místu, kde se vyráběla děla.
Historikové se shodují, že již první kostel stával na dnešním místě. O jeho dalších osudech toho však moc nevíme. Až roku 1593 byl kostel mistrem Joachimem přestavěn. Stalo se tak za protestantského pastora Jana Albrechta, který zde působil od roku 1585. To nám dokladuje protestantskou minulost zdejšího chrámu, která trvala až do roku 1623. To Dolní Moravici přebírá do vlastnictví Řád německých rytířů a ten zahajuje rekatolizaci celého zdejšího kraje. V roce 1624 jsou protestantští pastoři z kostela definitivně vyhnáni a do Dolní Moravice přichází katolický kněz Jan Elsner. Rekatolizace však trvala dlouho, horalé nechtěli opustit starou víru a ještě po třicetileté válce zde vizitace uvádí vzpurné evangelíky.
V roce 1658 nastoupil na zdejší faru šumperský rodák Kryštof Alois Lautner. Byl velmi vzdělaný, studoval v Bavorsku morální teologii a později ve Vídni práva a filosofii. Byl vysvěcen na kněze v roce 1656 a Dolní Moravice byla jeho první štace, na které pobyl pět let. Později se stal obětí čarodějnických procesů.
Kostel čekala ještě jedna přestavba, tentokrát klasicistní v roce 1795. Stávající chrám prý byl v žalostném stavu i kvůli opakovaným zásahům bleskem. Z původního kostela se dodnes dochovala původní hranolovitá věž a presbytář se sakristií, sloužící nyní jako boční kaple.
U kostela, patrně i v dobách protestantských pastorů bývala vždy farní škola. Ta v 18. století přecházela pod obec. V letech 1805 a 1806 byla postavena stávající školní budova, která se postupně stala školou dvojtřídní.
Zemědělskou a hornickou obec postupně doplňovaly další výrobny. Už v roce 1712 je zde kromě pily zmíněna i papírna. Rozvinulo se domácí přadláctví a tkalcovství. Vše utnula II. světová válka a následný odsun německého obyvatelstva. Obec se nepodařilo zcela dosídlit. Byla spojena v roce 1949 s Horní Moravicí a s hornickou Novou Vsí.
Dnes zde najdeme z památek kromě kostela drobné sakrální stavby, mnohdy velmi hodnotné, pramen minerální vody před kostelem a také pomník padlým.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
