Olomoucký justiční palác je důkazem prozíravosti našich předků

Budova Okresního soudu a Vazební věznice zabírá celý blok ohraničený ulicemi Spojenců, Švermovou, Havlíčkovou a třídou Svobody. Zajímavé je i samotné místo, kde tuto budovu najdeme. Ještě před nějakými 130 lety bychom se z chátrajících hradeb olomoucké pevnosti dívali od divadla přes vodní strouhu do volného prostoru.

Teprve po zrušení statutu Olomouce jako pevnostního města v roce 1886 byl v roce 1894 prostor odkoupen městem a známý rakouský architekt Cornillo Sitte zde naprojektoval olomoucký bulvár – dnešní třídu Svobody, která dostala jméno po nedávno zesnulém tehdejší starostovi Olomouce - ulice Josefa von Engla. Později zde vyrostla řada výstavných a významných budov. Kromě sídel úřadů, bank či škol se zde objevuje také synagoga, evangelický kostel a v neposlední řadě i palác tehdejšího krajského soudu s věznicí.

Příprava stavby paláce byla podle projektu vídeňského architekta Alexandra von Wielemannse zahájena již v roce 1886. Dokončena pak byla až roku 1902. Justiční palác dostal podobu čtyřkřídlé budovy se dvěma vybíhajícími trakty do dvorní části. Na svou dobu účelně řešená budova, tvořená komplexem novorenesančních budov, se stala sídlem všech soudních institucí, které v Olomouci působily. Byly zde nejen soudy, ale i věznice, archivy a další justiční instituce.

Soudní moc v této budově překonala všechny změny režimu.

Za II. světové války zde bylo státní zastupitelství, krajský a okresní soud, německý zemský soud a německá soudní věznice. Po roce 1948 došlo k výrazné změně v organizační struktuře i charakteru soudnictví. Olomouc jako krajské město tehdy ale stále měla v této budově krajský soud. K 1. červenci 1960 byl zrušen Kraj Olomouc a v budovách justičního paláce v Olomouci tak opět po delší dobu sídlil pouze okresní soud a věznice. Následně byly vyčleněny v paláci prostory pro krajský soud v Ostravě, pobočku v Olomouci.

Okresní soud v Olomouci|foto: Alena Vykydalová,Český rozhlas

Příliš se neměnila zamřížovaná část této budovy. Tu můžeme spíše tušit než vidět, neboť se skrývá za vysokou zdí. Koukneme – li přes zeď, například z vyvýšeniny Čechových sadů, objeví se křídlo budovy s okny nezaměnitelně připomínající vězeňské objekty vybudované na přelomu 19. a 20. století. I když byla i věznice několikrát přebudována, v podstatě od roku 1902 slouží stále svému původnímu účelu. Od roku 1992 pak jako Vazební věznice pro zajištění výkonu vazby mužů a žen s odděleními pro výkon trestu odsouzených mužů s dozorem a výkon vazby mladistvých – jak tedy praví její internetové stránky.

Podíváte – li se na budovu soudu z parkoviště mezi divadlem a hotelem, zjistíte, že tato monumentální stavba je skutečně palácem se vším všudy. Kromě novorenesanční členité fasády ji zdobí věž s hodinami a v jejím masívu se nachází alegorická socha spravedlnosti. Co však můžete vidět přímo u vchodu, jsou dva monumentální pískovcoví lvi v nadživotní velikosti. V mých mladých letech jsme si u nich dávali sraz, a říkalo se, že se sejdeme u kocourů. V malém parčíku soudní budovy při Švermově ulici je mohyla s pamětní deskou se jmény tří příslušníků vězeňské stráže umučených nacisty.

A ještě jedna věc, když kolem chodíte denně, můžete sledovat, jak kvetou kolem soudní budovy vzácné a exotické stromy. Lahodně voní, i když těm, kteří se zde ocitnou díky svým skutkům, tato vůně asi příliš příjemná není. Na druhou stranu, bývalo hůř – staré olomoucké vězení si můžete prohlédnout ve sklepě kaple sv. Jana Sarkandera v Olomouci a kolo na lámání „oudů“ vypadá mnohem hůř než ta nejstrašnější věznice.